Zadná Bašta - nádherná brutalita a Ďáblův žlab – technická paráda
01.04.2018V těch Vysokých Tatrách jsou tak nádherné extrémy, že se mi už zase nikam jinam nechce. Po slyžování Kežmarského štítu na jihozápad do Cmitera v minulé sezóně jsem si opravdu myslel, že to je jeden z absolutně posledních velkolepých extrémů v Tatrách a něco podobného už tady asi nezažiju. Je pravda, že z těch ohromných, kolosálních a zároveň těžkých sjezdů už mi jich moc nezbývá, zato mi Zadná Bašta naplno ukázala, že jsou tu stále sjezdy a možnosti sjezdů, které mě dokážou přivést do extáze! Ačkoli se jedná o krátký sjezd, tak je natolik intenzivní – žádný oblouk ti nedovolí vydechnout – že mi připravil další mimořádný zážitek!
Ďáblův žlab podruhé.
Konečně po měsíci se začátkem března ukazuje možnost podmínky na těžké sjezdy. Začíná oteplení. Přijíždím už den předem, v pátek, 9. 3., abych zjistil aktuální situaci a načasoval sjezd. Případně se ještě mohl rozhodnout změnit cíl. Znovu šlapu Ďáblovým žlabem, který jsem slyžoval poslední dny v lednu v dobrém prašanu. Měl jsem dobrý starý a místy ubitý prašan, ale zúžení i pro moje 156cm dlouhé Fischery bylo stále natolik úzké, že jsem ho skoro celé sešlapal, což mě moc netěšilo. I tak jsem ten sjezd cítil po technické stránce jako nejtěžší ze všech, které jsem dosud absolvoval. Ani psychicky to není snadný sjezd, neboť první oblouky člověk skáče hned pod sedlem, přímo nad skálou, která vytváří zúžení. I sedlo, úzké a jistě strmé na pár metrech přes 60° bylo psychicky náročné vůbec jenom sešlapat.
Když jsem však nyní stoupal pod stěnu Zadné Bašty, abych si prohlédl podmínky, byl tu už nafoukaný nový lehký prašan, což mě navnadilo. Zjistil jsem, co jsem čekal, že Zadná Bašta je sice zmrzlá, ale při oteplení zřejmě půjde. Pokračoval jsem tedy žlabem znovu nahoru, jestli se podmínky ve zúžení zlepšily. A bylo to tak! Znovu jsem se tedy ze všech svých sil prohrabával vzhůru do Ďáblova sedla, ruku i s cepínem jsem zapichoval až po loket, a znovu se začali „čerti ženit“ – silný vítr, zataženo, sněžení. Ten den vyšlo všech pět předpovědí! I jasno nakonec bylo. V sedle začíná první velmi těžké místo. I na mých krátkých lyžích, tentokrát Atomic Backland, 157 cm, od Skialpshopu Vrútky, je uměním tady pár metrů vůbec sestoupit. Skočit první oblouk ještě stále ve sklonu kolem 55° nad tou zející dírou a trčící velkou skálou je fakt dost stresující. Soustředění na maximum, všechno si stále kontrolovat. Pak je trošku širší místo pod skálou, kde se člověk uvolní a přichází nejtěžší místo – zúžení až na 160 nebo 170 cm. Nahoře je širší. Už ty přeskoky nejsou tak psychicky těžké jako pod sedlem, ale zato přibývá požadavek na ještě větší preciznost. Jeden oblouk sice dám jen tak, tak, jedna lyže se zdržela v hlubším sněhu, ale zbytek na jistotu a sešlapávám jen posledních pár metrů. Druhé klíčové místo za mnou a zaplavuje mě velká radost, už to dám! Ještě však čeká druhé zúžení a třetí těžké místo, kde už je prostor možná na tři metry, ale malý převis vybíhá do žlabu a stěžuje manévrování i podlamuje psychiku. Je to ale už lehčí, než výše. Poradím si s tím a užívám si prašan stále ještě ve sklonu 45° až 50° dalších 150 m dolů. Jsem nadšený. Je to prostě technická paráda. Nikde jsem neskákal tolik těžkých přeskoků za sebou jako tady, ani v Bednarzově lávce, která má dlouhou klíčovou stěnu.
No nic, slunce už zase naplno svítí, jdu se dojezdit na Hincovu vežu a sjedu si krásný západní kuloárek, který je lehce nad 40°, v úzkém žlabu ještě stále v prašanu! Zákusek na závěr dne.
Zadná Bašta, spektakulární očistec.
V sobotu přichází teplo až příliš velké a od žlabu na Malé Kôpky mě vyhání mohutný splaz už dopoledne. Jdu odpočívat na Popradskou chatu a sleduju vývoj teplot a lítající splazy. Je mi jasné, že v neděli nemohu nic ponechat náhodě a jednoduše potřebuji být naprosto připravený na podmínky, jestli chci uspět. Vstávám už před pátou a 5,50h vycházím do prázdného, tichého rána před chatou. V půl sedmé mrznu a nasazuji mačky na betonovém kuželu Satanova žlabu. Hned zase sundávám, protože se za chvíli bořím až nad kotníky. Na lyžích led, na botách jen krusta. Znovu nasazuji pásy a haršajzny a spílám si, že už mám zase zpoždění! Slunce totiž vylézá zpod mraků a opírá se do sněhu pěkně zostra. Ze Satanova žlabu ještě chvíli bojuji na lyžích do ústí Ďáblova žlabu, ale strmost už se tak zvedá, že lyže putují na batoh. Vzápětí se na mačkách tak bořím, až jsem zoufalý! Ke skále na kraji žlabu skoro plavu. Jakmile prošlápnu pevný povrch, už sjíždím v zrnitém prašanu dolů. Pod skalami ve stínu jsem už zachráněný. Tady uschovávám pásy i haršajzny.
Přichází psychická tortura.
Konečně příkrá stěna Zadné Bašty. Zmrzlá deska pod pár centimetry firnu mi dělá jen malou radost z toho, že se nebořím. Vím, že tady už to na lyžích sjedu, ale na mačkách se naproti tomu necítím dvakrát jistě. Zvláště v klíčovém místě, kde je nutné lézt velmi blízko nad skalní propastí a ještě k tomu ve sklonu kolem 55°! Tady fakt zvažuju, že to otočím. Nepředstavoval jsem si, že i nahoru budu potřebovat tak silně a naléhavě čelit strachu. Pořád ale mačky i cepíny drží, tak pokračuji do vrcholové stěny. Tady se konečně svah mírně položí, 45° nebo lehce nad, ovšem ten pocit, že propast pod nohama se neustále zvětšuje, je nadále skličující. Nahoru i dolů pochopitelně, vedou dvě varianty. Doprava traversem vede údajně trochu lehčí, hlavně asi psychicky, a kousek vpravo a přímo nahoru těžší, kterou jel taky sólo Rasťo Peťo v dubnu roku 2010. Zatím podle zjištěných informací jako prvosjezd! Každopádně mě lákalo podstoupit tuhle výzvu a jet u této už tak velké psychické „dardy“ těžší variantu. Rozhodl ale především sníh. Přímo vzhůru vedl mělký žlábek, kde se přece jen držela silnější vrstva firnu na tvrdé až ledové desce. Tak od pěti do deseti centimetrů. Vyrazil jsem tedy přímo vzhůru a znovu podotýkám, že tu není ani náznak změny sklonu nebo nějaká větší skalka, která by aspoň opticky snížila expozici, která stále roste. Takže neustále dýchat a uklidňovat, to bylo jediné, na co jsem se soustředil vedle rytmického zasekávání cepínů a maček.
Dolezl jsem na malý hřebínek, za kterým byl velmi strmý a zmrzlý trychtýř, který je nutné na lyžích říznout. Proto do něj mačkami vysekávám úzkou římsu. Jde to snadno, protože pod zmrzlou kůrkou je hned sypký prašan. Dále konečně přichází radost a uvolnění v podobě měkkého firnu, menšího sklonu a krásně sněhem našlehaného vrcholu. Stát v jasném slunečném světle na tak krásném a osamělém vrcholu po takové psychické očistě je opravdu neskutečný zážitek!!! Tři vykřičníky.
Oblouky nad propastí.
Je mi tu nádherně. Napětí povolilo a vystřídala ho důvěra. Těším se, až zacvaknu lyže a vykroužím první relativně snadné obloučky. Nejprve vždy chvíli medituji, abych se spojil s celým prostorem a uvolnil. Pak konečně přichází první oblouk a radost z pohybu. Zmrzlý trychtýř, který spadá do esíčka levé varianty, vyvolává trošku napětí. Atomicy drží jistě, a to mě uklidňuje. Posouvám se pomalu s cepínem v ruce na malý hřebínek, za kterým se stěna láme v bezednou propast. Na tomto místě je poslední šance si nějak oddechnout. Vrací se napětí. Odteď až dolů nebude možné povolit soustředění. Najedu opatrně pod skálu a zabrzdím. Firn na tvrdém neujíždí, drží. Velmi jemně a po jednom skáču oblouky. Hard job. Naplno se soustředím a stále vyhodnocuji situaci. Po asi třiceti metrech se na malém sněhovém žebírku rozhoduji, či vjet doleva na širší pláň jako Rasťo anebo pokračovat zužujícím se i více strmým žlábkem přímo dolů až skoro na hranu stěny. Dvakrát najedu doleva na pláň a dvakrát lyže zaskřípou na zmrzlém zubama. Radši se vracím do žlábku na jistý firn. Opatrně, abych špičkou anebo patkou nezachytil o skálu, skáču několik oblouků, než se dostanu na širokou „hranu stolu“. Tohle bylo zatím nejtěžší. Stopy mi ukazují odbočku doprava na žebro a do spodní stěny. Stojím a konečně si vydechnu, ačkoli mě čeká vlastně klíčové místo. Úzký, velmi exponovaný přejezd do krátké, děsivě strmé stěny, spadající do Ďáblova žlabu. Promýšlím linku, hypnotizuju úzký prostor a pouštím lyže rovně. Šikmo říznu 50° strmou stěnu a potáhnu jízdu co nejvíc dolů a doprava a zastavuji. Je to tady stále dost zmrzlé. Chvíli přemýšlím, jestli skočit dva nebo tři oblouky přímo dolů, jak to jeli ostatní přede mnou, nebo zkusit ještě kousek popojet šikmo na další hřebínek. Popojedu a vidím, že tudy žlábek padá přímo do Ďáblova žlabu, a tak nehrotím další oblouky a pouštím to rovnou do žlabu. Řev, jaký se mi vydral z hrdla ani nepopíšu. Obrovská radost a euforie po opětovném psychickém uvolnění neznala mezí. Nemohu uvěřit, že mám zdárně za sebou můj psychicky nejtěžší sjezd.
Dole jsem si tedy linku zkrátil o pár oblouků, což mi bylo jasné, že mi někdo vytkne. Nevynechal jsem však žádné klíčové místo, ani nechtěl přesně kopírovat něčí linku. Rozhodl jsem se spontánně a logicky v danou chvíli. Především rozhodlo, že spodní část stěny prostě zůstávala pořád ještě dost zmrzlá, neboť ji před sluncem chrání vysoké skály. Nahoře jsem si to ztížil, dole díky množství sněhu zlehčil.
Dám si ještě Hrubou Sněžnou kopu v nádherné inverzi a valím zpět na chatu za Jožem Capcarou a přáteli oslavovat. S Jožem se shodujeme, že psychicky je sjezd těžší, než ten Kežmarák, ale celkovou hodnotou je obojí asi na stejné úrovni.
Zadnou Baštu sjel znovu Rasťo Peťo s bratrem Mirem v březnu roku 2011 levou variantou při pohledu shora, esovitým žlábkem, a poté traversem doprava, kde se linky sbíhají. Stejnou linkou jako bratři zopakoval Zadnou Baštu v roce 2015, mistr přeskoků (a seskoků), Jožo Capcara. Můj sjezd je tedy podle dostupných informací čtvrtý v pořadí.
Rosťa. Tomanec
A co bylo nejtěžší?
Čekat na podmínky a být neustále připravený, je to nejtěžší na extrémním sjezdu! Stepovat ve dvě v noci před domem, pozorovat noční oblohu, naslouchat hučícímu větru na Javorovém v Beskydech a rozhodovat se, jestli má cenu vyjet anebo jít radši spát, to je to nejtěžší…
Děkuji všem za podporu!
Motivátoři: ClimbingTechnology.cz, Skialpshop.com a Alpsport.cz
Fotky Zadná Bašta - nádherná brutalita a Ďáblův žlab – technická paráda
Súvisiace články:
Podpor Vetroplacha
Top Články - za 30 dní
- 40. ročník Sherpa Rallye 2024 - Zbojnícka chata (2115x)
- Malý horolezecký manifest Ta33 (934x)
- Človečina, kl. V+, Zadný Popradský zub - Veľká Kôpka 2354m (808x)
- Štrbský štít 2385m. JV žlabom z Mlynickej doliny (777x)
- 12 chát tatranských podľa Vetroplacha (712x)
- Lyžiarsky prechod pohoriami Slovenska (707x)
- ŠUPka 2024 (661x)
- Pobeh hrebeňmi nad Brnčalkou (629x)
- Koruna Turca (210km, +10981m): nonstop sólo (616x)
- Zalámaná a Bystrická dolina: farebná šotolina (595x)
Fórum
- Mengusovský štít cestou popod sliepku s vajcom
15.11.2024 - príspevok k diskusii
Vetroplach chodí v Tatrách po stopách Jarabej, tu už naozaj nikto nič negarantuje!!! - Mengusovský štít cestou popod sliepku s vajcom
12.11.2024 - príspevok k diskusii
Mám rada túto tvoju sériu článkov, už ma namotivovali viackrát :-) Popod kvočku sme šli vlani a po daždi tá polica nebola veľmi príjemná. Pri zostupe... - Zalámaná a Bystrická dolina: farebná šotolina
11.11.2024 - príspevok k diskusii
A to nevieš, čo mám ešte v zásobe! - Zalámaná a Bystrická dolina: farebná šotolina
11.11.2024 - príspevok k diskusii
takto si predstavujem bicyklovanie v raji. mrazi z predstavy, hreje z nadsenia. farby cez oci priamo do mozgu namiesat ten zivy koktejl pre dusu. musi... - ŠUPka 2024
28.10.2024 - príspevok k diskusii
Viac fotiek na stiahnutie na Zonerame: https://eu.zonerama.com/Vetromag/Album/12345584 - Spomienka...
17.10.2024 - príspevok k diskusii
Miro sa zvykol občas u nás zastaviť a porozprávať o svojich nových túrach. Vždy s obrovským nadšením, radosťou rozprával svoje zážitky z túr – vtedy s... - Spomienka...
14.10.2024 - príspevok k diskusii
RIP Mirko. Veru, vďaka za túto spomienku. Bol z rodiny od ženinej strany. Škoda, že sme Mirko už nestihli čo-to pohobľovať u nás v "Tatroch"... Je mi ...