Skialp VT: Ještě je brzy to vzdávat!

Dobrodružství s Martinem a Karlem

Když jsem si přečetl zprávu od Martina Eliase, že navrhuje Mlynára, už jsem věděl, že mě čeká velká dřina a dobrodružství, které nelze odmítnout. Když ještě navíc dorazil v sobotu ráno Karel Svoboda z Beton Ski, tak bylo jasné, že víkend bude překypovat zážitky!

Jedu dřívějším vlakem, tak se těším, že budu mít na Martina do Váhy aspoň hodinu náskok. Je minus třináct a já zklamaně sleduji světelnou tabuli na nádraží v Třinci. RJ má zpoždění a náskok se rozplývá… Z Popradského zastávka už šlapeme, spíš letíme, s Martinem spolu. Ta „dřina“ mi tak leží v hlavě, že už na Popradském plese mám rozedřené obě paty, což se mi dosud ve Scarpách nikdy nestalo. Pod Nižnou popradskou štrbinou se Martin otočí na mě a začíná klasická hra „na rozhodování“: „Tak co, nejdeme radšej Popradskú štrbinu? Pozri na ten neporušený prašánik!“ – „Jak chceš?“ – „Me je to jedno“ – „A co chceš víc, Mlynára anebo prašan tady?“ – „Fakt je mi to jedno a co chceš ty?“ – „Mě je to též jedno!“ – Po chvíli dodávám: „Ještě je brzy to vzdávat!“, ačkoli vím, že budu hodně trpět. Nad Žabími plesy už mi Martin mizí z dohledu. V hangu se trápím, stehna jako kámen, nejsem zvyklý na takové tempo. Už teď máme náskok oproti mému času loni jednu celou hodinu. Nad hlavou se nám tvoří překrásná scéna ze závojů par a slunce, jakoby pohled do sféry andělů, jsme unesení. Myslím na Váhu a říkám si, jak to asi na druhé straně bude vypadat, ufoukané desky, skleněné fleky a nafoukané polštáře… Otočíme to? A jsme ve Váze. Pohled do stínu a oparu Těžké doliny je dost depresivní. A opakuje se naše hra „na rozhodování“. Martin: „Tak

o, ideme dole, či to otočíme na Popradskú štrbinu?“ – „No, nevím…“ – „Ako sa cítíš?“ – „Nemám moc dobré pocity.“ – „Tak to otáčame?“ – „No, asi to bude nejlepší. Těžko říct, co tam dole je.“ Po chvíli váhání do toho vjedu, že jako se podívat, co bude dál. Nahoře ještě leží tvrdá deska, tak na ní stojím.

Sedlo Váha a prašan „nad guĺe“

Martin to vezme jako výzvu a prosviští kolem mě s voláním: „Luxusný prašan!“ a vesele míjí bod návratu. Pouštím se za ním, míjíme nějaké skleněné plácky, prašanu, jak jsem předpokládal, stále přibývá a za chvíli jsme „z nejhoršího uvnitř!“ Jak říká Jirka Švihálek. Martin stojí na nafoukané peřině v nejstrmějším sklonu a klade známou otázku: „Tak čo? Ako sa cítíš?“ – Píchám hůlkou do měkkého prachu, až mi tam zajede celá. – „Tý vole, dost blbě, myslíš, že to bude držet? Něco takového jsem v životě nezažil.“ – „Neviem, snaď hej.“ – „Už jsi v něčem takovém lyžoval?“ – „Asi hej, v Bulharsku. Tak, čo? Otáčame?“ – „To bude nejlíp.“ – Když se však podívám nahoru a představím si, jak sundáváme lyže a topíme se v tom prašanu a ještě ho na místě víc a víc zatěžujeme, tak raději přebírám štafetový kolík a mizíme dolů. Jízda famózní. Houpeme se na vlnách jako na moři. Dole jsou úplné sněhové duny a jízda stále nekončí. Na Těžké pleso je to 730 výškových metrů! Pořád jsme ve stínu a slunce barví modrý led vysoko nad námi ve Spádové dolince do zlatova. Připadám si jako ve vězení, protože nevíme, jak se dostaneme odsud. Do Bielovodské to může být stejně lavinózní a ani nevíme, kudy a zpátky nejdu v žádném případě!

Mlynár, 2 170m, východní hřbet.

Z ponurých myšlenek mě vysvobozuje Mlynár. Na chvíli nebudeme muset myslet na návrat. Klasika pokračuje: „Ideme, či otáčame?“ – „Ideme!.“ – „Ako sa cítíš?“ – No, ne moc dobře. Nevím, jak se dostaneme odsud. Či nezkusit Pustou lávku, ale ta bude ještě víc lavinózní.“ – Myslím si ale, že se nahoru na Mlynára neprobojujeme, z kosodřeviny čouhají jen vršky větviček a v lednovém sněhu můžeme čekat všechno. Na hřebeni konečně pocity báječné. Výhledy tuzexové a scenérie pohádkově alpská. Stále kličkujeme kolem věžiček doleva a doprava. Jednou strmý žlábek kolem 45° s nafoukaným prašanem. Potom 5ti cm vrstva na zmrzlé desce a nakonec firn. Boříme se celkem slušně. Závěrečný žlab Martin drtí písmeny „Z“ na lyžích a já kopíruji kamzíčí stopu po skalách. Martin je drak, to už jsem poznal a ten miluje stinné rokle. Já jsem kočka, panter a miluji skály a sluníčko. Jak se dá, tak raději překonávám žlaby po skalách, než se bořit v hlubokém sněhu. Nad Martinem nás pozorují kamzíci. Je to nekonečná štreka na vrchol. 550 výškových metrů. Na vrcholu se zatáhlo, mlha, přesto máme obrovskou radost. Je to hodně vzdálený vrchol, ze všech stran těžko přístupný. A přitom patří mezi 30 vrcholů s největší „prominencí“ ve Vysokých Tatrách. Tj., výška nad sedlem, oddělujícím nejbližší vyšší vrchol, kolem 100 m. Sjezd dlouhý a parádní. Střídáme všechny druhy sněhu.

Bielovodská dolina.

Shora řešíme kudy do Bielovodské, který žlab to je. Ještěže to mám i tady v létě prochozené a navíc nám ukazuje směr kamzíčí stopa. Martinovi se to nezdá, ale přesto rokli trefujeme přesně a prašan je opět luxusní, přímo „japonský“! V lese pohádkové scenérie zasněžených balvanů, potoka, stromů a lávek. Stojí to za to. I na Lysou Polanu to jde celkem z kopce. Dvě piva v malém obchůdku za 50 centů! Chutnají jako živá voda. Potkáváme dvojici, která prorazila první stopu zase přes Železnou bránu a slézala ledové Gerlachovské spády. Autobus jede za 10 min. 17h, takže pohoda a skvělá nálada. Vautobuse Dämenovka a zážitky jsou ještě větší a krásnější…

Vysoká, JV stěna a vrchol.

Ráno v půl sedmé objevuji na chodbě Karla. Radostné vítání, historky z Gruzie a vyrážíme do Zlomisk. Chci na Zlobivou, ale nasvícená stěna Vysoké podle předpokladů zláká kluky. Oba tu nádhernou velkou a vysoce exponovanou stěnu nejeli. Já z toho ovšem nemám radost, už jsem to jednak jel, a jednak se mi to už zdá hodně nasvícené.

Navíc mám obavy, že pod prašanem se bude skrývat led. Kluci jsou však nažhavení a nic je nezastaví. Martin to na mě vidí a poznamenává: „Jsi nejaký nespokojený.“ – A klasicky odpovídám po pravdě: „Nemám z toho moc dobrý pocit.“ – Vím, že toto je hodně klíčové, jaký má člověk pocit, naše podvědomí situaci umí přečíst daleko dopředu a přesně! Měl jsem ovšem ještě druhý pocit, a to, že mám zůstat s klukama.

Popravdě, nechtělo se mi, protože Těžký štít byl jistě v dobrých podmínkách. Ovšem zase ten společný zážitek a dobrodružství, o to jsem nechtěl přijít! A tak stoupáme pravou, ještě zmrzlou, variantou. Jak jsem předpokládal, na dvou prazích je pod sněhem led. Tudy tedy neprojedeme. Boříme se dost hluboko, ale zatím to na sjezd vypadá dobře. Jakmile se objeví skály, lezu radši po skalách, než se bořit, i když to kluci prošlapávají statečně. Sněhu je hodně a nemá to tvrdý podklad. Nevím, jak se to bude chovat při sjezdu, mám radši firn.

Nahoře nádhera, luxusní panoramata a příjemné pocity s kluky. Sjezd začíná dobře, ovšem stále níž se začínají splazyz pod lyží zvětšovat. Přitom jedeme o hodinu dřív, než před dvěma lety s Mirem Peťem. Jenomže tehdy to bylo na firnu, to je ten rozdíl. Prašan se topí dřív. Je 12h.

Navádím Martina, shora je to hodně nepřehledné a stěna se strmě ztrácí pod nohama v bílé propasti. Je to dost stísňující, oči se nemají kde zachytit a každý oblouk člověk skáče nad propastí. Jedeme těžší variantu přímo stěnou. Martin jede napřed a za chvíli slyšíme velký hukot - strhává velký splaz, který se s rachotem řítí přes skály. Dojíždí blízko k výstupové trase do Dračího sedla.

Martin křičí dolů, či je všechno o.k. Vím, že je vše dobré. Drak sundává lyže a jen v botách se vrací strmým svahem k nám. Zkouším to doleva, do toho žlábku s ledem, ale sníh je úplně „prehnitý“. Vím, že jeden by projel, ale ve třech to bude velké, nepřiměřené riziko. Neradi, ale otáčíme. Kluci nevědí, jak slézt z vrcholu. Martin chce počkat do západu slunce, až sníh zmrzne a slézt na mačkách. Jsem rád, že tyhle hřebeny mám skoro všechny v létě prolezené, takže vím, že zezadu vede rampa do štrbiny Vysoké. Krásné lezení v severní expozici si užíváme všichni tři. Dokonce i rozbombardovaný Centrál. Berem to jako slalom v boulích..:-)

Večerní lyžování na Rysech

Karel se chystá zpestřit si den a hlásí, že na večerní lyžování si dá sever z Rysů. Chce navštívit „gruzínskou“ partu, která sídlí na chatě v Dolině pěti stavů polských. Plán má přelézt Dračí brankou do Dolinky pod Váhou. Říkám mu, ať se moc neloučí, že odpoledne bude stejně zpátky na pokoji. Nemá ani čelovku. Nechci mu půjčovat svoji, protože jdu taky ještě na večerní někam pod Končistou a navíc, jsem si skoro jistý, že se vrátí.

Martin jede dolů na chatu, chce si zase pokecat s klukama. Je tam Matúš Ovšenka a toho chci též stihnout a vyzpovídat a taky ho stihnu! Zapráším si skvěle ve stínu Lúčného sedla a jakmile vstoupím do pokoje, objevím smsku od Karla: „Vrchol Rysů, pouštím se do Polska.“ – Už mu chci psát gratulační sms, když tu se rozrazí dveře a v nich vysmátý Karel jako zjevení! A začíná vyprávění: „Na severu Rysů beton. Slunce zapadlo, pode mnou tisíc metrů. Bunda mi zmrzla v batohu, rukavice též. Nemám čelovku. Nevím přesně, kudy. Všechno špatně. Tak rychle otáčím, ať stihnu ještě za šera sjet hang kolem řetězů.“ A jsme zase všichni pohromadě. Pivo, příběhy tentokrát od Martina z Albánie a smích.

Rumanův štít

Neděle. Už jsme s Martinem pěkně „dojebaní“. On čtvrtý a já třetí den na lyžích. Mizíme na Zlobivou. Od začátku je jasné, že po včerejšku se do toho Martinovi moc nechce. Já jsem naopak nažhavený, protože věřím, že včerejší slunce sníh více zpevnilo.

Po desáté jsme pod stěnou. Spodek celkem rozbombardovaný od splazů, ale na měkkém to vůbec nevadí. Žlab se mi líbí, sklon se pomalu zvedá nahoru a vypadá, že je všude dost sněhu. Martinovi se to však líbí stejně jako mi včera pod Vysokou, takže se rozhoduje raději hledat prašan v Železné kotlině. Já do toho sice nalezu, ale když ještě v 11h je střední široký žlab i na slunci zmrzlý, tak se rozhoduji otočit taky. Musel bych čekat moc dlouho a to se mi nechtělo. Navíc, nebylo jisté, jak to bude vypadat i potom. Sjel jsem přes hřebínek mírnějším svahem dolů a vyrazil na Rumanův štít, kde mne od včerejška lákala pěkná diagonální linie z pod skal JV vrcholu.

To byla skvělá volba, protože sníh byl neporušený, většinou pěkně firnový, dokonale rovné pláně a nahoře ještě prachové pole. Ve Vyšné Zlobivé štrbině, těsně pod „Headwallem“ Rumanova štítu, jsem však zjistil, že sněhovou stěnu vrcholu od diagonální rampy, kterou jsem stoupal, odděluje skalní žebro. Byl bych nucený sundat lyže a to jsem nechtěl, už by to nebyl kontinuální sjezd. Takže jsem nasedl na lyže ve Vyšné Zlobivé štrbině (v některých mapách je označena jako Rumanova) a užíval si krásné strmé lyžování na uhlazeném firnu a místy ještě prašanu. Sklon kolem 40 až 43°, obtížnost S3 podle MP. Klíčový je spodní žlábek s krátkým prahem do 44°. Vychutnal jsem si další dlouhý sjezd Zlomiskami na Popradské, kde se stále dala najít panenská místa s jiskřivým prašanem a přemýšlel o tom, či nezůstat do pondělí a dát ještě ten Těžký štít, ze kterého zase v sobotu utekli Matúš s Erikem. Taky tam byli pozdě. Přišli však pro mě kámoši z Frýdku, takže odjezd a za týden jsem tu znovu. To už ten Těžký štít i Zlobivou dám! Parádní víkend. Budu se z něho týden léčit…

Rosťa Tomanec používá výbavu Climbing Technology.cz, Lyže Movement Nexus, boty Scarpa F1 Evo, batoh Gregory Targhee 32, vázání ATK RT od Alpsport.cz