Tatranské extrémy alebo Den s Drakem

Přes Patrii mezi skalami na Prostredný Mengusovský štít a sjezd západní rampou až do Štrby na vlak.

Chystám se na další „dlouhý den“ s Drakem Martinem Eliasem, čekám těžké sjezdy a dlouhé výšlapy v nádherném slunečném a bezvětrném počasí. Konečně nabírám formu, takže věřím, že s Drakem tentokrát trpět nebudu a těším se na společné strmé oblouky. Martin je zkušený a nemusíme se na sebe vázat, to mi vyhovuje, mám prostor pro improvizaci a spontánnost

Budík zvoní v 1h ráno, nejradši bych ho praštil, ale nemohu, protože jsem si to rozhodl sám! Nejtěžší na skialpové výpravě je vstát z postele. Pak už to běží samo. Den je nádherný už v noci v Oldřichovicích a také Regiojet jede přesně. Ještě se sice neví, zda mě nevyhodí z vlaku, protože nemám lístek, ani neznám číslo rezervace a nějak mě nemohou najít v systému… Nakonec všechno dobře dopadne, protože vždycky všechno dobře dopadne! Pokud to tak máš nastaveno v hlavě a zůstáváš v klidu!

V půl šesté na Štrbském už je šero, nebral jsem ani čelovku a valím zmrzlým firnem po jižním hřebenu na vrchol. Kousek mě doprovází jeden horal z Čech, co jde na Rysy, dávám mu instrukce a věřím, že si to taky pěkně užije. Cíl, východ slunce na svazích Patrie. Ten je nádherný a čistý, stejně jako firník na svazích mezi kosodřevinou i nad ní. Trápím se na zmrzlém a vůbec mě nenapdá, že haršajzny, co jsem zapomněl v batohu, sedí i na dynafit, který mám na klasických Haganech Dragon dneska. Když mám jezdit s Drakem, tak na „dracích“. Hlavně si je beru, protože na strmém zmrzlém nad 45°, což dnes můžu potkat, drží jistěji, než podstatně měkčí Movementy Nexus, na kterých jinak jezdím. Láká mě sjet tudy zpátky dolů, ale chci do Mengusovské. Pod vrcholem koukám mezi skály. Už rok mám tady vyhlídnutou linii, ale nepočítám, že v ní bude dostatek sněhu. Žlábky však slibují dobrý sníh, že by? Dojdu na vrchol, chvíli se kochám, nasadím lyže a „štrykuju“ mezi kameny zpátky nad skály. Zkusím to! To je pocit! Jet „on sight“ shora je jako „on sight“ na skalách. Buď to vyjde anebo … šlapeš zpátky nahoru.

Žlábek jsem trefil, začíná asi sedmdesát metrů pod vrcholem na východ podle nákresu. Po padesáti metrech žlab přerušuje skalní práh, tak 47°. Níž už je celý sjezd jen kolem 40°. Pár metrů slézám na lyžích mezi skalkami po ledové krustě a zmrzlé trávě, a zbytek skokem na širokou mírnou planinku. Pár příjemných oblouků v dobrém sněhu a přejezd doleva přes žebro do dalšího žlabu. Nalézám se uprostřed síní a komnat mohutného skalního hradu zcela sám. Pocity ohromné. Za skalním žebrem opět pár desítek metrů dolů a zase doleva přes druhé žebro do širokého dlouhého žlabu. Další super oblouky na firnu na slunci a v prašanu ve stínu až na muldu s kosodřevinou, kde se žlab větví. Tady zase doleva. Všechno vpravo končí na skalních prazích. Tento úzký a zhruba dvě stě metrů dlouhý žlab je zleva ohraničen stěnou, která tuto linku odděluje od žlabu ze Sedla nad Skokom a skalní hradbou vpravo. Znovu vjezd pod skály a dlouhé pěkné lyžování v poměrně úzkém koridoru až na kosodřevinu pod skalami. Tady jedu co nejvíc doleva, ať co nejpozději nasazuji pásy. Ve stínu znovu na zmrzlém firnu jedu rychle i v mírném sklonu.

V Mengusovské sám šlapu na Hincovo pleso. Myslím si, že jsem vpředu, ale Martin to už zase stihl dřív a čeká pod stěnou Prostredného Mengusovského štítu. On si přispal a šel rovnou na Hincovo pleso, nevěděl, že pojedu tak krásný sjezd, já ovšem také ne. Sny se plní, když na ně zapomeneš, pak tě vede spontánnost, aniž o tom víš. Jakmile stále přemýšlíš o svých snech, tak si cestu blokuješ svým rozumem, to je moje zkušenost. Největší a nejkrásnější dobrodružství zažívám tehdy, když to vůbec nečekám.

Na úpatí stěny Východního Mengusovského štítu okolí stále vypadá pusté a osamocené. Takže jsem velmi překvapený, když se za jedním z balvanů pode mnou objeví Martinova hlava. To je radosti ze shledání. Neviděli jsme se snad měsíc. Diagonální linka se Martinovi líbí, nasazuje mačky a uhání k vrcholu. Já ještě chvíli bojuji na haršajznách, které mě konečně napadlo vyzkoušet a nasadit na Dynafit, než to taky vzdám a přezouvám se do maček. Pásy a haršajzny nechávám v díře na sněhu. Hlavně je nezapomenout. Firn je dobrý, akorát měkne na slunci. Je deset hodin. Traverzujeme nějaké zmrzlé trávy, než se dostaneme na dobře vysněženou rampu, která příčně protíná západní stěnu. Jsme zvědaví, co bude za horizontem, kam až nás rampa dovede.

Její sklon není vysoký, jen okolo 40°, jen některá zúžená místa mají kolem 44°. Expozice však směrem nahoru stoupá. Hodnotím ji jako E2+. Obtížnost sjezdu na S3. Na konci rampy na nás vyhlíží Velký Mengusovský štít a za rohem doprava pokračuje úzká římsa, která pokračuje přes strmý krátký trychtýř nad kolmými skalami až na rameno pod vrcholem Prostredného Mengusovského. „To bude pěkná ´černá´ varianta,“ říkám si a hned to jdu prozkoumat. Sníh je trochu zmrzlý, ale půjde to. Expozice asi E4 na pár metrech, sklon 50 až 53°. Celkem mě z toho pohledu mrazí, ale cítím, že to půjde. Chce to říznout přímo, nezaváhat. Na redukci nějaké kolize tam není téměř žádný prostor. Dva metry pod nohama žlábek padá do sto nebo více metrové skalní stěny. Vracím se pro lyže. Radujeme se z krásného místa, panoramat a z té neskutečné atmosféry pod vrcholem velké hory. Není však čas váhat, slunce nemilosrdně taví sníh.

Jdu na rameno. Martin zůstává na rampě a fotí mým foťákem. Proto nemohu vyfotit z ramene Polskou stranu nad Mořským okem. Pohled do severní stěny Východného Mengusovského není nijak povzbudivý, málo sněhu. Rysy však na sever výborné. Rameno je ještě ve stínu a zmrzlé, je to tu však jen mírně skloněné. Opatrně nazuju lyže, chvíle soustředění a jedu. Už na lyžích cítím tu jistotu a vědomí, že to je v klidu. Ten pocit je nesmírně důležitý. Přejedu hladce k Martinovi a jsem šťastný. Takové překonání vlastní psychické hranice mě hodně nabíjí. Jsou to nepopsatelné, povznášející pocity, které mě k tomu vedou. Teď si můžeme naplno užít nádherný společný sjezd v kolosální scenérii skalních stěn okolo.

Uprostřed zvažuji vylézt ještě pěknými žlábky na vrcholový hřeben od východu, ale Martin má oprávněné obavy z topícího se sněhu na slunci na rampě pod námi, na kterou bychom museli stejně později najet, a tak pokračujeme dolů. Strmým trychtýřem se dostáváme nad spodní pás skal. Na jeho konci objevujeme žlábek, který by snad mohl být vysněžený a zavést nás přímo na Hincovo pleso. Jdu na to, ale po chvíli to vzdávám, níže to vypadá na příliš riskantní skok. Tam už je ledopádek. Martin ještě zkusí sjet o dva metry níž, ale i on po chvíli hypnotizování skalního prahu k mé radosti otáčí. Nestálo by to za to riziko. Ještě tam nasněží. Čekají nás důležitější cíle.

Užíváme si dlouhou jízdu pod svahy Mengusovského Volovce, tyhle žlábky znám už moc dobře. V dolině stále nikoho nevidíme. Dvě piva na Popradském v družném hovoru a loučíme se. Mám ještě čas na svůj vlak. To ještě netuším, jaká paráda mě ještě čeká. Na pásech z dlouhé chvíle vyběhnu z Popradského plesa zastávka na Štrbské, ale zubačka do Štrby jede nějak dřív. Nevadí. Sundám pásy, zapnu lyže a podél kolejí svištím za ní. Sloupy se míhají kolem nějak rychle. „…Je to strmé,“ slyším svůj vnitřní hlas. Přeskakuji nějaké kanály a štěrkoviska. Pak koleje a přejíždím do lesa vlevo. Parádní firn. Ob

as přeskakuji holé plácky a čistou trávu jedu na lyžích, pak zase vychytávám firnová pole až k vleku do Tatranské Štrby. Parádní jízda. Další splněný sen. Zase jsem najezdil přes dva výškové kilometry! Akorát jel vlak do Žiliny a na večeři jsem zpátky doma, co víc si přát!

Rosťu Tomance podporuje Climbing Technology.cz a Alpsport.cz

foto: Rosťa + Martin Eliáš