Javorák a další sjezdy

Centrál Javorového a černé linky v Tatrách

Nakonec i tohle vyšlo, jsem unesený radostí. Už jsem tu chodil jak do houslí! Nádherná jízda ze SZ vrcholu Javorového štítu po firnové pláni do JZ kotle. Firn se sype pod lyžemi jako cukr krystal. Nad kotlem půl hodiny čekám a po desáté skáču přes malý práh do měkkého sněhu kousek před stínovou čáru. Pak ještě dvacet minut čekám uprostřed. Ve stínu je to zmrzlé a expozice veliká, E3. V půl jedenácté traverzuju nad skalami do sto metrového žlábku s klíčovým skalním prahem už skoro dole. Nejtěžší místo, S4+ (VI). Pár metrů sešlapu po ledě a skále, a pak to pustím šusem, firn lyže skvěle drží. Zvedám ruce vítězně k obloze, řvu radostí. Vyšlo to! Hurááá! Práh byl celou zimu v hraničních podmínkách. Naposledy jsem tu byl s Karlem a Martinem den před Kežmarákem. Hodně sněhu, zato zmrzlé a ještě nepřepracované na firn. Pro mě je to asi nejkrásnější z „černých“ linek. Ani nevím, že z dálky mě pozoruje Lukáš ze Zbojničky, kterému vděčím za čerstvé informace. A Jirkovi z Alpsportu děkuji za dovoz a podporu.

Šlapu už v půl páté ze Smokovce. V 8,30h na vrcholu. Kochám se tou ohromující nádherou. V 10h stoupá oblačnost – zas tu budu mrznout, než sníh změkne? Naštěstí se dá vjet do střední části pravým, už odměklým žlábkem a o sto metrů níž už sníh měkne i bez slunce. Užívám si působivou scénu skalisek, ledopádů, sněhu, slunce i mraků a vykrajuji oblouky zvolna jeden po druhém.

O Tatarkovi Direkt, příprava.

A jak to bylo s Tatarkou DIREKT? Těžké, velmi těžké připravit i sjet. Nejprve prohlídka koncem března. Cmiter vynikající, Direkt nic, holé skály. Pak koncem dubna napadlo přes metr sněhu, do toho hned lijáky, nedalo se vyjet. To už jsem si i já myslel, že je s extrémy definitivně konec a letos nic velkého nepadne. Poté svitla naděje při ochlazení, ale nebylo jasné, zda se sníh stačí propracovat. Poslední dubnovou sobotu jedu lanovkou s Víťou Strouhalem, zástupcem Climbing Technology, a v mlze, sněžení a větru šlapu Cmiterem až do Direktu. Vidím „metry“ sněhu, ale také ledy na skalách, takže šance je, ale nejistá. V neděli dáváme s Karlem a Martinem Eliasem pokus v tom Javoráku, protože Direkt bude ještě určitě zmrzlý a nezpracovaný. Martin sjel Centrál vloni a Karel ho pro led na prahu nedojel v prosinci v prašanu. Už dopoledne však přišly mraky a zmrzlý zůstal i Centrál. Takže nic. Aspoň byla zábava. Betonovali jsme z Martinem z Priečného sedla na Terynku. Víťa na mačkách až na dno Velké Studené a Karel jel navíc v mlze až do Rovienok pro lyži (kterou ztratil při prvním pokusu o přechod Tatarky) a večer šťastné setkání na Zamkovské chatě. Ve dvou s Karlem. Martin zůstal na Terynce, Víťa už toho měl dost a odjel sbírat „rodinohodiny“.

Den „D“ a první komplikace.

Na pondělí, 1. Máje, zase pozoruji sny, co mi ukážou. Nic zvláštního neobjevím. Takže zůstává dilema: Javorák na jistotu anebo Kežmarák s rizikem, že nepůjde a nesjedem vůbec nic. Váhám, váhám, budou tam ledy ve stěnách, nemám z toho dobré pocity. Být sám, jdu nejspíš Javorák, ale co kluci? Ti se tam chtějí konečně podívat, Karel ještě neviděl ani Cmiter. - „Chceš-li něco velkého, potřebuješ unést nejistotu i riziko,“ říkám si. - Tak vstávám ještě před budíkem a cvičím. Z balkónu pozoruji příjezd Martina z Terynky. Vyrážím napřed 5,45h, jsem totiž pomalejší. Kluci čtvrt hodiny po mně. Cmiter je pěkně zmrzlý ještě v půl osmé. Rychle jsem nad ním. Ve stěnách to praská, jak tají ledy na slunci. Drobné spršky letí do Cmitera. Dost depresivní. Vidím, jak kluci hluboko pode mnou váhají, co dělat. Martin mává a křičí, že otáčí. Karel chvíli hledí střídavě za mnou, střídavě za Martinem, nakonec vyrazí vzhůru. Pocity tísnivé. Další rána jak z děla a teď už větší salva letí za Martinem. Něco málo schytá, ale nic vážného. Vítr nás zasypává sprškami prachového sněhu. Je zima. Cesta je otevřená jenom vzhůru! - „Direkt sjedeme, je ve skvělých podmínkách,“ říkám, „a pak tu budeme klidně sedět třeba do večera, než se Cmiter uklidní. Taky můžeme slézt z vrcholu do Huncovského sedla, když to nepůjde lyžovat.“ - Ta možnost nás uklidňuje oba, takže Karel vyráží první nahoru.

Sněhu je tu moře. Direkt stěna pěkně zasypaná, mohl bych to dolů sjet na svých krátkých lyžích i žlábkem. Pod rampou Originálu jsme už nadšení a nabuzení. Západní diagonální rampa je v nejlepších podmínkách. Sněhový most na rampu je bez ledu a tvrdý, můžeme vylézt přímo po něm. Nechápu, jak někdo takové těžké a komplikované sjezdy může jet shora, to nedělám! Potřebuješ znát přesné detailní podmínky. Dál už to jde krásně. Obdivujeme nádhernou scénu sněhu, ledu a věží a pohodlně vystoupáme na vrchol. Tady však čekáme a čekáme, sníh neměkne ani na slunci, je studený vítr!

A přece jedeme!

Najednou se objeví Jožo Capcara. Hned ho i po letech poznávám. Muž se silným tahem na branku, dynamit. Vlévá do nás novou naději. Jsem šťastný, že se s ním setkávám po 27mi letech a zase v extrému. Kdysi, v našich začátcích, to bylo v Ádru na písku. Neúnavně jsme pokusovali ve Videodisco, Xa, lezli Kizbühel, VIIIc, Zázrak, IXc a taky klasiku na Milence. Před týdnem jsme se spojili, poznal jsem ho díky jeho článku o sjezdu Prostredného hrotu, obdivuhodný výkon v těch kritických podmínkách! Taky černá linka, S4+ E3. Fest zabojoval! Nyní však naše akcie neustále klesají…

A přece jedeme! Firn po 14té hodině konečně změkl. Byla to parádní jízda, ovšem pod značným psychickým tlakem. Zejména na rampě je to hodně strmé, úzké a velká propast a ledy po straně. Skok už je celkem v pohodě v takových podmínkách, ale oblouky k němu těžké, velmi těžké. 50 až 55°. Sešlapu jen čtyři metry, než se našteluju a skočím. Direkt stěna do Cmitera, stále 50° až 55°. Budí respekt. Jakmile oblouky drží, tak se uklidníš. Jožo se řítí první, nevydrží čekat a střídat se. Bravurně zvládá i klíčové místo mezi trčícími skalkami. Karel za ním, soustředí se, hypnotizuje skalky, než se tam pustí a přistává u Joža. Já je fotím, tak nakonec. Radost exploduje!

Pak už Cmiter a pohoda, dojíždí nás skupina z Lomničáku. Byly tu dvě trojky. Slováci i Moraváci. Dokonce jedna žena, Barbora Horecká z Frýdku-Místku se svým mužem a kamarádem Pavlem, klobouk dolů. Nevím, kolik žen, jestli nějaká vůbec, sjela Lomničák do Cmitera!!! Jožo s Karlem jedou ještě Cmiter zleva na shnilém sněhu, a v klidu ho dávají. Dole oslava, hledání mých věcí pod sněhem – nic – a zase oslava. Z euforie jsem opilý do druhého dne. První opakování těžké cesty, konečně!

Zpět k Javoráku a dalším „černým“ sjezdům

Po Javoráku sedíme na chatě s Jirkou a přichází také Peťovci. Konečně poznávám také Rasťa. Bavíme se o podmínkách a sjezdech. Letos se toho moc nesjelo. Podmínky na těžké linky přišly až teď. Jožo Capcara sjel Prostredný hrot. Karel se Simonem Kolajou sjeli krásnou Hlinskou vežu v Mlynické dolině. A právě se dozvídám, že Rasťo v únoru (!!!) sjel opět Grónského lávku. Jsem udivený, protože jsem si myslel, že ani v březnu nebyla v podmínkách. Je to mistr! Tolikrát sjet tak exponovaný sjezd! Nedovedu si představit, že bych šel třeba do Tatarky ještě jednou! Sám jsem sjel ještě dva černé sjezdy v Roháčích, „D1+“ z vrcholu Prislopu, S4/4+ E3 a „B2“ z Ostrého Roháče, S4 E3. Oba patří k tomu nejkrásnějšímu v Západních Tatrách.

To je asi celý výčet černých linek v letošním roce. O ničem dalším nevím. Doufám, že už čtenáři pochopili rozdíl mezi Originálem a Direktem Tatarky. V budoucnu asi Originál ztratí význam, neboť se v něm vyzouvají lyže a šlape dvacet metrů nahoru na další rampu do žlabu z Kežmarské štrbiny. Fenomenální Vlado Tatarka tuto linii objevil a prostoupil, ale kontinuálně neslyžoval, stejně jako několik dalších! Križan s Hulejem první sjeli kontinuálně, bez sundávání lyží, ORIGINÁL až po Direkt, ovšem dál slaňovali. Tedy první sjeli čistě celou JZ stěnu Kežmaráku, tzv. TATARKU DIREKT, v roce 2012 bratři Peťové. Bartři Peťové vnesli do skialpinismu a volného nebo extrémního lyžování nový přístup. Čistotu stylu, kontinuální, nepřerušovaný sjezd slaňováním anebo slézáním na mačkách a přesnou dokumentaci i systém hodnocení. Skládám jim holt a velmi děkuji za veškerou inspiraci! Jejich videa mi pomohla proniknout do tohoto tajemství.

Velká vděčnost těm nádherným Tatrám, že tu jsou i všem extrémním lyžařům, kteří sjeli a zdokumentovali takové nádherné linky! A samozřejmě, všem mým parťákům i mé ženě!

Rosťa Tomanec Climbing Technology.cz, Alpsport.cz,