Štrbský štít do severu

 Hora nás zavolala…

Štrbský štít sever, linka „C“, „černý lehký“, S4+ E2+, 53°, 520 vm..

V pondělí, 15. 1., jsme opravdu nečekali nějaké výkony, jen jsme si chtěli zaprášit v severních žlabech a užít slunce. Uvažoval jsem o severní stěně Štrbského, že si vyjdeme jen kousek pod skály. Jenže, hora nás zavolala! Hora tě musí zavolat, abys tam mohl jít! Je to vždy nejkrásnější, když se to stane a cítíš, že tě hora volá! Podmínky se ukázaly tak dobré a prašanu dost a dobře sednutý, že jsme nakonec vyšlapali a vylezli přes skály až na hřeben a bylo to! Kdybys ty podmínky hledal, tak je nenajdeš.

Už ve čtvrtek se chystám do Vysokých, protože abstinenční příznaky stoupají. Od 2. prosince jsem tam nebyl a nic na tom nemění, že jsme byli týden v Alpách… Čtvrtek ale ruším pro mlhu a sněžení. Pátek ruším pro děti – vnoučata a další sněžení a konečně v sobotu vyjedu – do mlhy a sněžení. Trochu prašanu, trochu slunce a hrany skřípou o beton pod povrchem peří. Stále drobně sněží. A zase mě zavolá krásně vysněžený žlab s prachovým podkladem v sevru Tupé. Druhý den všechno pokryté novým peřím, hrany už skřípou méně a místy už vůbec.

Jízda na sever ze Železné brány, to bylo to nejlepší, co jsem za poslední týden zažil… Pak další žlab v severní stěně Tupé a píšu Horemu, ať rozhodně dorazí, že luxus.

Zapomněl jsem, že Hore, Radovan Horecký z Frýdku - Místku, si dává na čas, takže v pondělí z Popradského až v 9h vyrážím sám. V Hlinském sedle jsem díky tomu dost pozdě na to, aby vrchol Koprovské veže, 2 250m, která se vypíná severně nad sedlem, dostatečně osvěcovalo slunce. A to byl vlastně první dárek. Hned vymyslím pěkný plán na pokus o slyžování pro mě dosud panenského vrcholu. Konečně opět na vrcholu, kde jsem s lyžemi ještě nebyl. Ten pocit nic nenahradí. Linku objevuji nádhernou. Trošku po exponované a trošku ještě zmrzlé jižní stěně do malého sedélka pod vrcholem. Tady od východu objet skálu a přes další sedélko se vrhnout do severních žlábků. Vjedu do půl metru prašanu, který mi stříká až do brýlí, než zatočím zase do západního žlábku, který se napojuje na hlavní žlab z Hlinského sedla. Tady už zase skřípou hrany o led pod hladinou prašanu. Hore a kamarád Lecho jsou konečně v sedle a můžeme společně vyrazit. Jízda do Hlinské pod skalami parádní. Prašanu dost na tvrdém podkladu.

Stoupáme už jenom s Horem na Štrbský. Lecho, který miluje rychlost, na dvou lodích na nohách, jde radši na Koprovský štít. Ze stěny jej později pozorujeme v rychlostním rekordu do Vyšného Koprovského sedla. Klíčové zúžení Štrbského je krásně vysněžené. Stoupáme dál. Výše trošku glazurka pod prašanem, ale proboříš to prsty, tak jdeme zase dál. Prašanu přibývá, je dobře sednutý. Hore zkouší odbočku do linky „A“. Nafoukaného spousta prachu. Mě se to moc nelíbí, Vršek je už nasvícený, takže tam předpokládám led. Instinkt mě vede přímo vzhůru, celá linka je ve stínu a slibuje tudíž prašan.

Nejtěžší linku „A2“ jsem slyžoval v roce 2016 s Poláky. Taky mě hora zavolala, chtěl jsem jet původně Hlinskou. Též byl prašan! Pokračuji tedy vzhůru, kde se na rampu napojují linky „červená těžká B“ a černá „C“. „B“ jsem slyžoval v roce 2015 na firnu. Bylo to nádherné. Nejprve jsem shora slezl linku na mačkách a právě „céčkem“ jsem se vrátil nahoru. Tehdy jsme ale s Lukášem Štrbský nedojeli, protože v květnu bylo dole zúžení odtáté až na skály. Esovitý žlábek „C“ je pěkně vysněžený, jen v jednom místě je po straně led. Klíčový skalní práh je sice stále metr a půl vysoký, ale je vidět, že půjde. Pod ním leží dost prašanu. Expozice je tu jako sviňa. Skok musí člověk přesně ustát na rampě, za ní pokračují jen skalní stěny.

Jsme na vrcholu hřebene, konečně slunce, teplo a kouzelné výhledy. Nedočkavě se těšíme na sjezd. Všechno v nás vře vzrušením z očekávaného ohromného zážitku. V lednu jsem ještě rozhodně tak těžký sjezd nejel. Chvíle kochání a soustředění. Skáču přes malou převěj do žlábku, prašan drží a točím nad skalním prahem.

Posouvám se pomalu s cepínem v ruce na jeho hranu, držím se trčícího hrotu skály. Pekelné soustředění, hypnotizuji ty dva tři metry doskokové plochy. Skáču. A jsem tam, špička brzdí o skálu. Tři obloučky v extázi a jede Hore.

Ještě nic tak těžkého nejel, jeho ovládání lyží však věřím, tak jsem zvědavý. Skáče přes skály suverénně a zabrzdí s jistotou o skalku jako před chvíli moje lyže. Ještě je potřeba soustředění, protože žlábek místy má 50°. Navíc Hore zapomene a samozřejmě najede na led po straně, ale ustojí to silou své vůle. Centrální rampa je stále náročná, sem tam je na ní ubitá deska anebo tenká glazura, kterou střídá hustý prašan. Pohled dolů je jako do propasti. Stále tam ještě čeká strmé zúžení na 48°.

Seskáčeme i tohle. Horeho obdivuji, jak si poradil na lyžích 185 cm. Uskákal všechno jako by měl 160ky. Pak už si to konečně dovolíme pustit v prašanu dolů. Napětí povoluje, radost nás zalévá celými vědry. Jsme naprosto uneseni nádherným strhujícím zážitkem. Pro oba z nás je takový strmý a exponovaný sjezd vrcholným zážitkem, něčím neopakovatelným.

Přesně skákat mezi skály je právě to, co miluji! Znamená to pro mě tolik, jako vylézt 8c na skalách. Takový sjezd vyžaduje ode mě všechno, zapojení celé mé bytosti! Připisuji si devátou černou linku ve Vysokých Tatrách, celkově dvanáctou.

Slunce pomalu zapadá, Stihli jsme to tak, tak. V sedle pozorujeme úchvatnou scénu jak na západě, tak na východě. Rysy, Vysoká celé hoří v ohni zapadajícího slunce, zatímco na západě se bílé ostrovy topí v karmínovém moři oblaků. Nepopsatelná scéna. Navíc s přítelem, se kterým to můžeš sdílet! Co víc si přát. Teď nás čeká ještě lahůdka, pustit se v prašanu a šerosvitu do Satanovy dolinky a za svitu čelovky prosvištět asfaltkou k autu. Vše se podařilo i s pivem na Popradském a oslavná jízda na Moravu může začít!

Děkujeme, děkujeme, děkujeme Hory a Hore!

Rostislava Tomance podporují: ClimbingTechnology.cz, Skialpshop.com a Alpsport.cz